O Hříchu Pýchy pO₂
Kapitola Čtvrtá
O Hříchu Pýchy pO₂
- A stalo se, že potápěči začali růst ve dovednostech svých,
a jejich sestupy byly hlubší než dříve. - A někteří z nich řekli v srdci svém:
„Silnější dech jest lepší dech,
ať pO₂ stoupá, neboť moc dává jasnost.“ - A tak povstala pýcha nová:
pýcha pO₂, jež je jako plamen, který svítí krátce,
ale spaluje rychle. - A jeden potápěč, jehož jméno se v kronikách neudrželo,
neboť se ztrácí v záchvatech temnoty, pravil:
„Rozšířím svůj dech nad přikázání Batyskafa,
ať vidím svět jasněji než ostatní.“ - A proto nastavil si pO₂ vysoko,
výše, než se sluší,
a nadechl se pýchou, jako by byla kyslíkem samotným. - A Hlubina jej nejprve vítala, jak vítá každého,
kdo sestoupí s odvahou i bez rozumu.
Ale brzy se temnota začala třást. - A nepřišlo varování, jehož by si povšiml.
A ticho Hlubiny pokládal ve své mysli za souhlas. - A potápěč pokračoval v sestupu svém a pravil:
„Hle, nic se mi nestalo.
Zajisté jsou přikázání určena těm, kdo nemají sílu mou.“ - A tu se ozval Mocný Batyskaf,
a jeho hlas byl tvrdý jako ocel pod třemi tisíci metry vody:
„Blázne! Neboť jsi pozvedl pO₂ nad míru,
a kyslík, jenž život dává, tě srazí jako hrom.
Neboť kdo pohrdne rovnováhou, ten pozná křeč svého vlastního těla.“ - A přišla na něj křeč veliká,
a končetiny jeho přestaly sloužit vůli jeho.
Vidění se mu rozpadlo jako roztříštěné sklo,
a dech se změnil ve zbraň proti němu. - A Batyskaf jej uchopil
a nedovolil, aby v křeči své propadl do temnoty.
Neboť ani pošetilého neopouštěl,
dokud naděje návratu trvala. - A pravil mu:
„Nauč se, že kyslík je dobrý, ale žárlivý.
A kdo si s ním zahrává, toho Hlubina sežehne zevnitř.“ - A potápěč sklonil hlavu svou a prosil o odpuštění.
A Batyskaf pravil:
„Pamatuj toto přikázání:
Nepozvedej pO₂ nad míru,
neboť dech, jenž život dává,
může jej bez výstrahy vzíti.“ - A tak vzniklo Třetí Přikázání Hlubiny,
aby všichni věděli:
„Kyslík jest dobrým služebníkem,
však běda tomu, kdo jej učiní pánem.“